Časem jsem si přivezla dva kočárky pro panenky – košatinku a osmipérák – od sestřenice z půdy, tak zdobily naši prodejnu. Zájem zákazníků o koupi, ale i obdiv ve mě probudily vášeň ke sběratelství. Soustředila jsem se na historické princezky, které jsme společně s manželem opravovali. S pečlivostí sobě vlastní jsme postupně kočárky rozebírali a renovovali konstrukce i polstry se snahou zachovat co nejvíce původního. Nápad otevřít muzeum a sbírku vystavovat široké veřejnosti přišel později, kdy jsme k tomuto účelu opravili stodolu z pálených cihel. Cesta byla trnitá, ale docílila jsem svého snu. Ovšem ta pravá jízda přišla až poté. S přibývajícím počtem návštěvníků stoupala i křivka nárůstu kočárků. Nabídky kočárků, hraček, spousta najetých kilometrů a rázem z počtu 300 kusů kočárků při otevření muzea čítáme 1200 vystavených exponátů. Až v praxi jsem zjistila, že nejstarší historické kočárky nezaujmou návštěvníky tolik, jak LIBERTY ze 70. – 80. let. Lidé hledají typy, v kterých se vozili sami nebo jejich děti. Nejvíc jsou nadšeni z toho, co si sami pamatují ze svého mládí